Proč vyučujeme v Montessori zdvořilostní chování?
Zdvořilostní chování tvoří v oblasti „praktického života“ významnou součást Montessori osnov od útlého dětství až po dospívání. Při návštěvě třídy možná toto učivo přehlédnete – na rozdíl od třeba matematiky nebo jazykové výchovy nemá většinou určenou poličku ani výukový koutek. Jedná se ale o plnohodnotnou součást osnov (zrovna tak jako matematika nebo jazykověda), s danými lekcemi a cíli, a jako „didaktický materiál“ mu slouží samotná osobnost vyučujícího a vlastní dětská skupina. Za úkol si klade mnohem více, než jen naučit děti zásadám etikety a slušného chování: jeho cílem je pomoci dětem plně rozvíjet svůj sociální potenciál a zaujmout své místo v lidské společnosti.
Stát se člověkem
Doktorka Montessori zaznamenala, že se děti živě zajímají o společenské chování a jeho pravidla. Rychle přijímají a kopírují vzory chování ve svém okolí, zpravidla nevědomky. V Montessori prostředí během prvních šesti let života hovoříme o „inkarnaci“, neboli „zvnitřnění“ těchto prožitků a zkušeností: v období tzv. „absorbující mysli“ se naučené informace stávají trvalým základem osobnosti dítěte.
Málokterá společenská pravidla jsou přirozeně dána nebo vrozena – naopak, jsou vysoce kulturně a historicky podmíněna, a musíme se je naučit. Dobrým příkladem je třeba vhodné chování u stolu – to, co je správné a slušné v jedné zemi, může být v jiné neodpustitelné faux pas. Představte si, že vás někdo „ po hlavě hodí“ do cizí kultury. Přirozeně byste se, bez jakékoliv předchozí přípravy, snažili zorientovat a vyhnout maléru. Jak neocenitelný by byl v tu chvíli průvodce znalý místních poměrů!
A přesně to se od náš očekává v dětství! S pomocí rodiny a učitelů v roli průvodců se učíme – někdo lépe, někdo hůře – přiměřeně jednat a fungovat v rámci společnosti.
Lekce zdvořilostního chování jsou navrženy jako co možná nejlepší nástroj, který je dětem v tomto úkolu hodnotným pomocníkem. Vysvětlováním a názorným ukazováním předáváme dětem návod, jak se chovat, komunikovat a jednat s ostatními co nejharmoničtějším způsobem, a pomáháme jim tyto dovednosti procvičovat a osvojovat si je. Postupně, počínaje těmi nejjednoduššími kroky (jako je například omluva nebo podání ruky), si děti utvářejí „slovníček“ jednání, který jim umožňuje jednat přiměřeně a sebejistě v určitém sociálním kontextu.
Učíme se neustále
Jedním z nejvýraznějších rozdílů mezi výukou zdvořilosti a slušnosti, a řekněme třeba matematiky, je ten, že matematice se věnujeme jen někdy. Našemu chování se ale dítě učí kdykoliv, když je s námi. Neustále mu svým příkladem ukazujeme, jak být člověkem. Všechno, co děláme, dítě nějakou měrou zpracovává a ukládá do paměti. A činy jsou samozřejmě vždy důležitější než slova.
Pokud chceme, aby si dítě osvojilo laskavost, úctu a empatii, musíme být sami laskaví, uctiví a empatičtí – neustále. Samozřejmě se to snáz řekne, než udělá. Alespoň nám může být útěchou, že když sami uděláme chybu nebo se nezachováme dobře, dostáváme tak příležitost ukázat a naučit dítě zcela zásadní společenskou dovednost – upřímnou omluvu a snahu o nápravu.
Jak uplatnit v praxi výuku zdvořilostního chování podle Montessori? Čtěte zde.
Autor: Michaela Tučková, učitelka třídy batolat v IMSP
Chcete se dozvědět více? Přečtěte si náš další článek:
JAK UPLATNIT V PRAXI VÝUKU ZDVOŘILOSTNÍHO CHOVÁNÍ PODLE MONTESSORI?
