Dlouhá cesta, která se vyplatí
Každé ráno se spolu se svou malou dcerkou vydávám na pětačtyřicetiminutovou cestu MHD do stanice Roztyly, odkud poté pěšky pokračujeme až do školky. Není to ale jen začátek dne, týdne či školního roku – tyto naše každodenní cesty jsou totiž hlavně o začátku jejího vztahu ke vzdělávání. Ano, vím, někomu by se mohlo zdát, že každodenní pětačtyřicetiminutové dojíždění s batoletem je zbytečně dlouhé a náročné. Jenže ne nadarmo se říká, že cesta je stejně důležitá jako cíl. Naše společná cestovatelská rána jsou jedinečná – cestou snídáme, vyprávíme si a pozorujeme, co se kolem nás děje. Nejdůležitější ale je, že po této pomyslné cestě jdeme spolu – je to čas, který trávíme společně a intenzivně, jen my dvě.
V okamžiku, kdy dcerka cestou od metra ke školce uvidí na rohu obchůdek s potravinami, snaží se všemožně dostat z kočárku, aby mohla zbytek cesty jít po svých. Jakmile vstoupí do budovy IMSP, okamžitě se rozběhne a běží do šatny. Otevře si skříňku a posadí se na zem. Ta naše dvouleťačka se už dokáže sama přezout! Tento náš každodenní rituál zakončí velkým a vřelým objetím s jednou ze svých učitelek. A můžu mluvit o velkém štěstí, když od dcerky – alespoň někdy – dostanu pusu na rozloučenou.
Moje dcera se takto postupně, den po dni, připravuje na život. Naším úkolem je tuto lásku k prostředí, ve které se cítí šťastná, spokojená a sebevědomá, neúnavně podporovat. A také s ní tyto pocity štěstí a spokojenosti sdílet. Také proto máme rádi Montessori.
Toli – maminka z IMSP
Chcete se dozvědět více? Přečtěte si náš další článek:
