Jak na komunikaci s batoletem

Představte si jen na chvíli, jaké to musí být, když vás někdo neustále přesouvá z místa na místo, dovnitř a ven z auta, aniž byste nad tím, co se s vámi během dne děje, měli kontrolu. To je přesně to, co naše batolata denně prožívají. Dává tedy smysl, že se jim to někdy nelíbí, a my musíme poslouchat jejich „ne". Je důležité, jak se v tyto momenty zachováme, jaké použijeme vyjadřování a jaké nastavíme hranice, protože právě v tyto chvíle vytváříme chování, které od dítěte chceme.

poslušnost nebo spolupráce

Maria Montessori vysvětluje, že do věku tří let dítě nemůže poslouchat, pokud nařízení není v souladu s některou z jeho základních potřeb. To znamená, že batole je poslušné pouze vůči své vnitřní vůli a přirozené motivaci, což může, ale také nemusí, být v souladu s našimi přáními.

To je důvod, proč by poslušnost neměla v tomto věku být naším cílem. V Montessori třídě dětem pomáháme používat jejich vlastní vůli, vytvářet vlastní rozhodnutí a zažít si příčiny a následky těchto rozhodnutí. Například „Vidím, že jsi se ještě neoblíknul, ale tvoji kamarádi jsou už venku.” Naším cílem je podporovat vnitřní vůli a motivaci dítěte tak, aby se rozhodlo jednat a chovat se ne proto, že jim to dospělý řekl, ale proto, že si osvojilo, jaké chování prostředí vyžaduje. Pokud chceme dítě naučit hodnotám, jako je empatie, nezávislost, spolupráce a respekt, využíváme k tomu povzbuzující hovory a konzistentní aktivity. Díky tomu vytváříme základ pro pozitivní, láskyplný vztah s vaším dítětem. Děti, které se cítí v bezpečí, milované a které posloucháme, vnesou do každé situace své nejlepší já. Proto by vaším cílem v batolecím věku mělo být vytváření vztahu, založeného na spolupráci a pochopení. 

PODPORa a rozvíjení nezávislosti

Je důležité mít na paměti, že batolata jednají na velmi rozdílné úrovni než my,  že jejich mozky musí zpracovat v krátkém čase veliké množství nových informací. Musíme jim dávat dostatek času na zpracování toho, o co je žádáme, a mít na paměti, že tyto věci nějaký čas trvají, je potřeba být trpělivý a konzistentní v jejich opakování!

Uznávejte jejich úspěchy: „Vidím, že pracuješ na tom, aby sis oblékl tričko, to je hodně práce!” nebo: „Ty jsi ale dneska připravená rychle!” Buďte ve svých pochvalách specifičtí a soustřeďte se raději na proces a úsilí než na výsledek. Dejte jim vědět, že jste jejich úsilí viděli a že víte, jak to bylo náročné. To je přístup, který vaše dítě učí, že to, na čem záleží, je proces, soustředěnost a jejich vůle zkoušet nové věci. Pomáhá také rozvíjet schopnosti, jako je vytrvalost a odolnost.

Ptejte se: „Kde by ses po tom mohl podívat?” nebo: „Pamatuješ si, kde sis položil své boty?” Pokládání otevřených otázek pomáhá dětem vytvářet kritické myšlení a schopnost řešit problémy. Pokaždé, když najdou samostatně řešení problému, získají větší sebevědomí ve svou vlastní schopnost zvládnout výzvy. Čím větší jistotu v řešení problémů v životě získají, tím spíše budou schopni zvládat nepříjemné životní situace. Je též dobrý nápad nechávat jejich věci na stejném místě, aby je vaše batole bylo schopné pokaždé najít samo. 

Nabízejte varianty: „Chceš si nejdříve vyčistit zuby, nebo si oblíknout pyžamo?" případně: „Chceš si nejprve obout boty nebo oblíknout bundu?” Díky tomu, že budete vašemu dítěti dávat během dne na výběr, pomůžete mu cítit se, že má své tělo a své volby více pod kontrolou, což dlouhodobě pomáhá vytvářet více spolupracující vztah. Počet variant nechte omezený (rozumné maximum jsou 3) a vždy nabízejte pouze možnosti, které jsou splnitelné. Například, pokud řeknete „Chceš jít se mnou, nebo zůstat ve škole?", zatlačíte sami sebe do kouta, protože zůstat ve škole není reálná varianta. 

Zeptejte se, jak můžete pomoci: „S jakou částí bych ti mohla pomoct?” Nabídnout pomoc a nechat své dítě rozhodnout o míře pomoci je proces spolupráce. Ukazujete mu tím, že je v pořádku požádat o pomoc, pokud ji potřebujeme, a že i na opravdu velké problémy, se dá najít společné řešení. Dejte jim jasně najevo vaše očekávání a důveřu, že si problém pokusí vyřešit nejprve sami. Ukažte jim, že pokud se dostanou do slepé uličky, jste tu pro ně, abyste jim pomohli.

Vyhodnoťte a pojmenujte jejich emoce: „Vidím, že pláčeš a že ti musí být smutno. Může to být téžké. Jsem tady pro tebe.” Děti se potřebují naučit zvládat své emoce a pojmenovat je. Zhodnocení obtížných pocitů jim pomáhá naučit se je zvládnout. 

Pokud je překročen určitý limit, který batole zvládne, jeho mozek se přepne do "módu přežití", který je nastavený pro případ boje nebo útěku. Komunikovat v tomto stavu pro něj může být velmi složité. Můžete mu proto jít příkladem tím, že se zhluboka nadechnete, obejmete ho, pojmenujete jeho pocity a ukážete, že s ním soucítíte. “Ty brečíš proto, že si přeješ zůstat v parku. Vypadáš opravdu naštvaně, to je v pořádku, cítit se takto.”

spolupracující komunikace je postavená na důvěře  

Než se dítě naučí mluvit, může mu dospělý vysvětlovat, co se děje během denních interakcí. Například pojmenováváme to, co právě děláme: „Dojedli jsme, tak uklidíme", „Pomohu ti svléknout kalhoty, a ukážu ti, jak se to dělá", „Půjdeme ven, potřebuješ něco?” I přesto, že vaše dítě v tomto věku ještě samo nemluví, ptát se ho na otázky a vysvětlovat mu každodenní život, mu pomáhá budovat jeho jazykové a dorozumívací schopnosti. 

"Při utváření autentických vztahů s našimi dětmi, musí být v našich slovech a činech integrita."

Pokud jednou řeknete, že je čas na nějakou aktivitu, je důležité v tom vytrvat a zůstat konzistentní, jinak se dítě naučí, že vaše slova nic neznamenají a začnou ve vás ztrácet důvěru. Důležité je si zapamatovat, že batolata musí ve svém prostředí cítit lásku a bezpečí, aby se úspěšně rozvíjela. Pokud pro ně vaše slova něco znamenají a cítí, že je myslíte vážně, buduje to jejich důvěru a pomáhá jim cítit se bezpečně a milovaně. 

Lindsay Taylor

Chcete se dozvědět více? Přečtěte si náš další článek:

JAK POROZUMĚT VNITŘNÍMU POŘÁDKU DÍTĚTE